Od oceánu do nebes a zpět - Chile 2020

úvodní povídání

Po setkání na letišti, přívítání se, vzájemném ujištění co kdo zapomněl, jsme se pustili do zásob, které neprojdou na palubu letadla. Po prvním kole "telefonátů" začneme balit společné odbavované zavazadlo a nadávat, proč máme tolik krámů sebou. Kdo to bude tahat v batohu na zádech? :O

Cílová destinace je až Antofagasta. Než si ale budeme užívat oceán, musíme absolovat 3 lety. První dvouhodinový let, pokud se tomu vůbec dá říct let, nás posune na jih do Říma. Po stopoveru nás čeká další, mnohem delší let do Santiaga. Po 15h letu konečně přistáváme v Santiagu. Servis na palubě je chudý, dostáváme večeři a ráno menší snídani. Ale mají pivo! Stevard se dívá vyděšeně, ale pak to pochopí. Češi..

Přestup v Santiagu využíváme ke koupení místních SIMkaret. Slečna v prodejním stánku umí anglicky. První místní a umí anglicky? Dobré znamení? Jedna SIMka vyšla na 2.000$ peso. Platná je 1 týden a obsahuje 2 GB dat. Poslední let je vnitrostátní. Podle toho i vypadá security check. V duty free kupujem místní vyhlášené víno Terapaca.

Let měl zpoždění, tak z gatu spěcháme ven, kde na nás čeká paní s autem. První cesta vede do obchodu pro pivo. Kecám, koupili jsme i zásoby jídla na týden. V následujících dnech budeme projíždět pouští Atacama, kde není tolik možností zásoby doplnit. Místa nám tu moc nezůstalo a to jsme zatím jen 4. Za týden přiletí poslední člen - Bára.

Po nákupu se přesunujeme na první zastávku Mirador de la Portada de Antofagasta. Vyhlídka na město, skalní oblouk a západ slunce. Romantiku místa umocňujeme vychlazeným pivem. Nebyl bych to já, abych se nepodělil s vámi o tu romantiku :D.

Celá cesta je pojata punkově. Auto je naše pojízdné přístřeší. Jídlo připravujem na vařiči. Spíme tam, kde si usteleme. Po pár dnech si dopřejeme i sprchu a postel. První noc v Jižní Americe vaříme a spíme na útesu nedaleko vyhlídky. Vařiče sebou máme na dva druhy paliva - benzín a na plynové kartuše. Šroubovací plynovou kartuš jsme koupili v hobby oddělení obchodního řetězce Líder. K dostání byly kartuše se směsí plynu propan-butan tak i isobutan.

Ráno prozkoumáváme pobřeží a hledáme místo vhodné pro koupání. Několikrát omylem zajedem do místního letoviska - slamu. Tady opravdu nechcete se koupat nebo být ubytovaní. Vracíme se zpět. Nedaleko od našeho noclehu byla přístupná pláž. Jen k ní musíme dojít. S přibližujícím se břehem to začíná pod nohama křupat. Pláž je plná mušlí. Nechodíme po písku ale po mušlích. Vlny jsou silné, voda studená. Zvládáme rychlou koupačku a pak se vyhříváme na slunci. Snad se moc nespálíme první den.

Po relaxu na pláži nás čeká první přesun. 300 km do San Pedra de Atacama. Silnice jsou v Chile pěkné ale nudné. Rovné úseky silnice jsou tu tak dlouhé, že na konec nejde dohlédnout. Alespoň s přibývajícíma kilometrama se zatraktivňuje okolí silnic. Z kamenných plání se tu začínají tyčit kužely sopek. Silnice nenápadně pořád stoupá, až se dostanem do nejvyššího bodu - 3 426 m.n.m. Někteří atakuji své výškové maximum. Jo, jsem blázen. Před tím jsem byl nejvýš ve Španělsku na Mulhacénu (3 479 m. n. m.). Nejvyšší bod cesty do San Pedra po aklimatizační přestávce opouštíme. Začínají se nám otevírat výhledy na 6k sopky s pohádkově zasněženou špičkou. Další zástávkou je vyhlídka Cordillera de La Sal. Výhledy tu jsou umocněny zelenou oázou kolem San Pedra a z druhé strany ohraničenou pouští.

Vyhlídka na Cordillera de La Sal
Oáza San Pedro de Atacam

Po povinné kávové zastávce (WiFi zastávce) v San Pedru míříme k laguně Laguna Tebinquinche. Jsme tu na konci období sucha. Vody v laguně je minimálně. Pokračovat dál vzádáváme a vracíme se 2 km po cestě zpět k Ojos del Salar. Večer tu má zastávku několik organizovaných výprav. Otevíráme láhev vína a čekáme, až tu bude větší klid. V plánu je tu uvařit večeři, vykoupat se, podívat se na západ slunce a přespat. Plán jde dobře. Až na poslední bod. Večer nás navštítví místní ranger a posílá nás pryč. No tak OK. Balíme láhev vína a přesunujeme se za závoru mimo park, kde přečkáme do rána.

V Chile mají speciální typ budíku - slunce. Jeho výhodou je, že ho nemusíte večer natahovat. Když je vhodný čas, tak vás probudí a vytáhne ze spacáku. To proto, abychom neprospali východ slunce. Slunce se tu dere z poza zasněžených vrcholů sopek. Skvostný!

Vydáváme se k Laguna Lejia. Bude to test našeho auta a hlavně našich těl. Poprvé překročíme hranici 4 000 m.n.m. Pro někoho to bude další výškový rekord. Cestou potkáváme první lamy. Moc fotogenické nejsou. Pořád se otáčí zády. Co už, selfie s lamou nebude. Zastavuje nás zátras místních. Průjezd k laguně je zpoplatněn. Po zaplacení dostáváme oficiální povolení, tak snad to nejsou samozvaní výběrčí. Z asfaltové silnice se za vesnicí stává šotolinová cesta. Naše rychlost cestování se snížila, za to se začínají zvyšovat obavy o naše auta a jeho schopnosti jízdy v terénu.

Všechny nástrahy cesty naše auto zvládá a my obdivujeme ladně stojící plameňáky v laguně Lejia a v pozadí čnící vrcholy sopek. Poprvé se u nás projevují příznaky výškové nemoci. Dech už není tak snadný, proto roztahujeme karimatky a pár hodin tu pozorujem scenerii, kterou nám tu příroda připravila.

Další den naše cesta pokračuje do oblasti Valle de la Luna. Ocitáme se úplně v jíném prostředí, jiné zemi. Takhle nějak si představuji prostředí na planetě Mars. A teď tu mezi závrty, pískem, červenými kameny procházíme. Oblast je rozsáhlá, ale s pomocí auta nebo kola to lze projet za půl den. Po těžbě soli tu lze spatřit mnoho pozůstatků. Chodby, pozůstatky obydlí a nebo kompresor vyrobený v Česku. Jediná připomínka Česka v Chile.

Mars nebo Země?
A takhle to vypadá, když začne v poušti pršet

Po dopoledni stráveném v poušti se přemísťujem svlažit do Puritama Hot Springs, které leží 30 km od města San Pedro v nadmořské výšce 3,475 m. n. m. Horký pramen protéká skrz káskádu 7 lagun. Teplota vody se pohybuje od 37°C do 32°C.

Opouštíme oblast San Pedra a vracíme se zpět do Antofagasty. Cestou zastavujeme na západ slunce. Je rozhodnuto. Zůstaváme tu přes noc.

V Antofagastě procházíme historické centrum, které je poničené nedávnýma protivládníma protestama. Výlohy obchodů, restaurací a bank jsou zabedněny, sochy připomínající minulost strhány.

Po doplnění zásob v Antofagastě vyrážíme na pár dnů jižně po Panamerické dálnici. Ve skutečnosti to není dálnice, ale jen širší silnice. Povinnou zastávkou je socha Mano del Desierto. Vytvoříme pár fotek a spěcháme dále. Dnešní cíl je na kopci, kde sídlí Evropská jižní observatoř. Chtěli jsme tu pozorovat západ slunce. Bohužel pro nás, vrchol je pro veřejnost nepřístupný. Ochranka nás posílá pryč. Pokračujeme dále, než objevíme vyhlídku nad městem Papos.

Po noci strávené sledováním hvězd a hledáním souhvězdí, vyrážíme ráno po pobřeží až do národního parku Pan de Azúcar (v překaldu "Sladký chleba"). Využíváme příležitosti a koupeme se v oceánu. Voda je zde studená a vlny nebezpečné silnými zpětnými proudy. Za to tu ale máme celou pláž jen pro sebe. Je to tu jak v ráji! A to jsme ještě nevěděli, jak dobře se tu dá najíst. Ochutnáváme místní speciality z moře. Obsluha je dost pomalá, ale to nám nevadí. Trávíme tu čas až do pozdního odpoledne. V národním parku je zakázáno spát mimo kempy. Těch je tu na výběr hned několik. My ale preferujeme možnost spát přímo na pláži a tak opouštíme národní park.

Po noci strávené na pláži pokračujeme do města Copiapó, kde vyzvedáváme na letišti posledního parťáka - Barču. Když někoho vyzvedáváte na letšiti v neznámém měste, dejte si pozor na kterým letišti se máte potkat. Ať na sebe nečekáte jako my u příletové haly na jiném letišti.

Dnešek je ve znamení příprav na dalších 14 dnů. Hlavním bodem příprav je nákup. Co nekoupíme tady, koupíme opět až tady za 14 dnů. Podle toho tak i vypadají nákupní košíky. Kam to do tak malého auta dáme? Nevlezou se tam všechny naše věci natož tolik jídla. Večer jsme udělali poradu u vína a probírali možnosti, kam všechny ty věci dát. Bohužel si z této porady nikdo nic nepamatuje, tak ani nevíme, co jsme vymysleli.

Ráno na rozcvičenou si oživíme mládí a zahrajeme si tetris při skládání věcí do auta. Využíváme každý prostor, který auto nabízí. Víte kolik se toho vleze pod sedačky? Na 14 dnů vyrážíme do Národního parku Nevado Tres Cruces, kde není možnost doplnit zásoby a ani benzín. Všechny ostatní expedice volí velká auta typu pickup. My raději investujeme do degustace vína, tak na velké auto už nezbylo.

Do oblasti, kam míříme, je potřeba mít vyřízený dopředu permit a nechat si ho potvrdit na celnici. Celnice je tu kvůli odlehlosti umístěna 80 km od hranice. Potvrzení na celnici byla formalita a bylo nám uděleno pár rad a vytiskli nám předpověď počasí na následující týden. Po příjezdu si uděláme menší aklimatizační výstup pod vrchol Cerro Pastillitos. Poprvé na svou kůži pociťuji lehkou výškovou nemoc. A to ještě nevím, co mě čeká v noci :-(. Přespáváme na pozorovatelně plameňáků nad lagunou Santa Rosa. Trochu jsme tím rozčílili místního ochránce, který nás ráno přijel zkontrolovat :-/.

V celé oblasti není jediný pitný pramen vody. Veškerou vodu je potřeba si vzít z Copiapó. Ale pokud jedete jako my malým autem, nezbývá vám nic jiného, než filtrovat vodu z řeky. I to má svá úskalí. Filtrovaná voda chutná fakt hrozně, protože voda protéka skrz sopečné podloží a to zanechává ve vodě pachuť. Další možností je rozpouštět vodu ze sněhu. Ale to nějaký sníh musíte mít k dispozici.

A když sníh nepotřebujete, tak ho máte všude. Takhle nás přepadla sněhová bouře při aklimatizačním výstupu na Nevado Tres Crusces. Útočištěm se nám stala chatka u cesty, ve které jsme přečkali bouři i noc. Vyzkoušeli jsme si tu jednu zajímavou činnost - synchronizované otáčení ve spacácích. A je jedno, že vy spíte celou noc na zádech. Když se otáčí, tak všichni. Další noc bude snad komfortnější.

To co jsme si předchozí den nacvičili, dnes provedeme znovu a s kompletní výbavou. Ráno máme naspěch, protože bouře přichází pravidělně ve stejný čas jako poobědový spánek. Dnes přichází poobědový spánek dříve. Sněhová bouře začíná s naším příchodem do base campu. Rychle stavíme stany. Teplota prudce klesá. Zmrzlé prsty přestávají poslouchat. Konečně je připravený stan na poobědový spánek.

Nastává bojovka, jak se dostat ze zamrzlého stanu. Zvenčí je pokryt silnou vrstvou ledu. Boj je odměněn západem slunce a všudy přítomným tichem. V dalším kole boje se snažíme zprovoznit vařič a připravit večeři. V tomhle kole boje dostávme KO. Mráz nás uzemnil. Vše, co bylo mimo spacák, je zmrzlé. Isobutanová kartuš, zapalovač, voda, jídlo.

Po klidném sestupu z base campu pod Nevado Tres Crusces se přemisťujeme do dalšího campu k Laguna Verde. Zázemí campu tvoří bývalá celnice, ve které je možnost přespat a uvařit si jídlo. Tuhle možnost hojně využíváme. Studený vítr dělá z břehu jezera nehostinné místo. Zázemí využívají i další expedice z Polska, Ruska a Brazílie. Podávám Brazilské výpravě domácí medicínu. Po loku jednoho z členů se láhev vrací se slovy "Hot!" a "You want kill me?!". Hmm, asi nejsou z Moravy. Alespoň zůstane více Meruňkovice pro naší výpravu. Mimochodem, tahle výprava se vrátila z vrcholu Ojos del Salado. Vrcholu, který je i našim cílem. Mezi řečí zjištujeme, jaké podmínky na hoře panují a co sebou vzít. Na oplátku jim věnujeme nedostatkové zboží - toaletní papír.

Záchod s výhledem na modrou lagunu s pozadím 5k vrcholů je super věc. Super do chvíle, než si uvědomíte, že celý kemp vidí i vás. Doposud jsem mlčel o hygieně. Byl to záměr. Nechtěl jsem, aby jste nabyli dojmu, že jsem čuně a několik dnů se nekoupu. Není to pravda. Nekoupal jsem se týden. Jediná možnost vykoupání se je zde u horkých pramenů a nebo zpět v Copiapó. A nebo být blázen a skočit do ledové vody jezera. To já nejsem, doufám.

Doposud jsme všechny věci měli v autě a brali si sebou jen to nejnutnější. Tomu teď bude jinak. Všechny věci si musíme sbalit do batohu a vzít sebou nahorů. Nahorů do nadmořské výšky 6 000m. Teplé oblečení, stan a věci na lezení. A veškeré jídlo a vodu. Kdo mně to tam vezme? Chtělo by to nějakého šerpy nebo mulu. A nebo uplatit polskou výpravu lahví rumu, která nám tam část zásob vyveze autem. I tak jsou batohy plný a těžký. Odhadem 25kg a vzdálenost, kterou předem neznáme. Možná 20km. Možná pár metrů. Uvidíme kam naše "expediční" auto dojede. Po sjetí z hlavní asfaltové cesty nás zastavují u obydlí místní. Dívají se na naše auto a nad něčím debatují. Asi se vsázejí, kam naše auto dojede. Jestli zůstaneme stát za prvním kamenem nebo až za tím druhým. Nevzdáváme se a zkoušíme to. Nejvíce se obáváme velkých kamenů a skal trčících z písku. Ty tu naštěstí nejsou. O to více je tu písku. Snad do něj nezapadneme, protože nemáme sebou lopatu. Museli bychom auto vyhrabávat titanovou lžící. Autem se šíří strašidelné zvuky. Zvuky kamenů, které přišli do kontaktu s podvzkem. Zvuk prokluzujících kol v písku. Zastavujeme, koleje vyjeté ve písku nezvládneme projet. Zaparkujeme na kraji na vyvýšeném místě u cesty. Skoro jako v showroomu, jen ho zapomněli umýt.

Poslední svačina u auta a vyrážíme k základnímu táboru u Atacama refuge. Podle mapy je to 15km a 1000m převýšení. Říkám si, že to není tak hrozný. V Evropě by to byl pochod na 3h i s přestávkou na svačínu. Ale na druhé straně světa je to mnohem horší. Nadmořská výška vám ukradne většinu energie a těžký botoh vás do měkkého písku zaráží jako kladivo po úderu do hlavičky hřebíku. Široké pláně plné ničeho a před námí náš cíl stojící na konci, kde se na jeho úbočí rozprostírá kemp. Při příchodu se na nás místní průvodci pozroně dívají, s respektem. Není mnoho lidí, co sem šlo pěšky. Zájem o nás byl enormní. Na otázku "Republica Checa?" odpovídám "Sííí" a pokračuji dál. Jak ví, že jsme češi? Hledám místo pro postavení stanu, vyrovnávám jej a opravuji závětří. Jde poznat, že tu dlouho Češi nestanovali. Pokud ano, závětří by bylo vyspravené.

Kemp valstně vůbec kemp není. Je to jen písčitá plošina s jedním lodním kontejnerem obsazený ruskou výpravou a budkou obsahující vysílačku a anténu. Právě z vysílačky ví o nášem pokusu dojet sem s bílým SUV. Získali jsme jejich obdiv a dostáváme spoustu rad, jak dosáhnout vrcholu. Dlouhou dobu disktujeme, v kolik se vydat na vrchol. Později se ukáže, že tohle je klíčové rozhodnutí. Zůstaváme tu 2 noci. Další den absolovujeme průzkumně aklimatizační výstup k Tejos refuge. Cesta není dlouhá. Jen 6km a 1000m výškových. Nalehko jen se svačino to jde snadno, ale o den později je to hroší. Noc jsem díky nadmořské výšce protrpěl a nevyspanost se projevila. První kilometr trpím, cítím se jako 3 tunový slon. Nohy neposlouchají. Dopuji se spoustou hroznového cukru. Takovým množstvím, že i Coca Cola by mohla závidět.

Atacama "refuge" - squat úplně vpravo

Tejos refuge (5 837 m.n.m) je mnohem luxusnější chata. Není to jeden lodní kontejner, ale rovnou dva. V jednom jsou patrové postele a v tom druhém stůl a lavice. A máme štěstí, že chata není vybookovaná a máme jí jen pro sebe. Nedivím se. Více bláznů v Chile aktuálně není. Spát skoro v 6 000 není dobrý nápad, protože už zde přestává tělo regenerovat a "požírá" samo sebe. Ráno se probouzíte více unaveni než večer. Nohy jsou těžké a ztuhlé. Běžná činnost jako je uvařit čaj vás vyčerpá natolik, že potřebujete další 2h spánku. A to si zkuste jít pro vodu do rokle nedaleko. A co teprve cesta nazpět s 20L barelem a to jí pak ještě musíte přefiltrovat. Když už jsme u vody. Zkuste tu dodržovat hygienu. Já se tu pokusil umýt 3P (Podpaží, Pindík, Prdel) a zbytek dne jsem je rozmrazoval.

Co tu vůbec celou dobu v horách hledáme? Přivedla nás sem hora Ojos del Salado (6 893 m.n.m). Co o této hoře říká Wikipedie? "Ojos del Salado (plným názvem Nevado Ojos del Salado) je s 6893 m druhým nejvyšším vrcholem západní polokoule, nejvyšší horou Chile a zároveň nejvyšším aktivním vulkánem na Zemi.". Hmm, pěkný. To je jen 4x vyšší než Sněžka. A kde jsem paradoxně před tím nikdy nebyl.

několik pokusů, zima Tenhle kopec byl nad naše síly. Zkusili jsme to. rakouský američan, na vrcholu s mým cepínem

Cesta je dlouhá a my potřebujeme být zpět v Coppiapó co nejdříve. Potřebujeme nakoupit základní potraviny (víno) a něco k jídlu (chipsy). Bude to těsné. K obchodu podle navigace přijedem v době zavíračky. Pamatujete si na cestu do této oblasti? Proížděli jsme celnicí, přes kterou se musíme vrátit i zpět. Na neštěstí při příjezdu k celnici zjišťujeme, že tu nikdo není. Celnice zavírá už v 16h. Co teď? Budeme tu muset u celnice přespat? Po chvíli se tu objeví "hombre" a vysvětluje nám, že už je dnes zavřeno. To jsem si všimli taky! My ale spěcháme! Po dlouhém dialogu nás pouští dál. Uff! Snad nás po cestě už nic nepřekvapí. Zbytek dlouhé cesty si krátíme vymýšlením strategie nákupu. V obchodě se dělíme na jednotlivce a každý má na nákupním seznamu 2 položky a k tomu 2 min času na nákup. Scházíme se u pokaldny. Strategie se osvědčila a máme vše ptořebné v rekorním čase.

Další den procházíme znovu centrum města a vybíráme restauraci. Není to jen tak. My chceme pořádnou "parrillu" (grill house). A zasloužíme si jí. 14 dnů jsme jedli kombinaci tortil, bramborové kaše, rajčatové omáčky, zmrzlýho sýru a arašídového másla. Můžete hádat jaký mám teď vztah k tortilám. Nacházíme za pomocí Tripadvisoru jeden podnik. Jídlo je na poměry Evropy spíše průměrné. Pokud očekáváte dobrý steak z vyhlášeného jihoamerického býka, tak jste na špatném místě. Všechno kvalitní maso jde na export do Evropy. Navíc měsíční putování přes oceán je tak akorát vhodná doba k staření masa. Po těchto zkušenostech se vracím zpět na Pan de Azucar dát si rybu a enpanadu. To tu umějí připravit. Spíme na našem oblíbeném místě na pláži. Po zhýčkanosti z předchozích dnů stavíme obydlí a ochutnáváme místní speciality - Pisco a čaj z koky.

Před odletem nestíháme umýt a vysát auto. Vyděsíme tím paní, která si auto přebírá. Nevrátili jsme jí jiné auto? Půjčovali jsme si bílé SUV a teď vracíme "expediční" auto s pískovou barvou.

Návrat do hlavního města proběhl hladce. Při vnitrostátních letech se moc neřeší na letištích kontrola příručních zavazadel. Pronáším si tak velkou láhev vody. Jsem rebel! Přilítáme pozdě večer a tak přespáváme na letišti jako bezdomovci s místním "bezdomovcem" říkající si boss. A jako boss působí, když z kapsy vytahuje balík peněz. Je to jeho sbírka cizích bankovek, ze které vytáhne i českou bankovku s Karlem IV. Boss dělá free tour guide po Santiagu a prováděl Čechy.

Hlavní město je plné kontrastů. Vedle vládních budov v parku bydllí bezdomovci ve stanech. Po nedávných vládních protestech je vyrabováno spousut výloh a banky jsou obehnány železným brněním. Na ulicích probíhá prodej všemožných artiklů. Historické stavby jsou hodně podobné ostatním koloniálním městům. A začíná klasická bojovka, najít dobrou restauraci. Typickým jídlem pro Chile je hotdog na X způsobů a papas fritas. A pivo? V obchodech se prodávají plechovky místních i zahraničních značek. Doporučen nám byl Haineken, což pro Čecha je velká urážka. A v restauracích? Je to velká neznámá. Vyzdvyhnul bych pivo značky Kunstmann. Dát si pivo v restauraci má jeden háček. Můžete si jej objednat jedině k jídlu.

Loučíme se s Chile. Je to rozmanitá země se spoustou možností. A co bude dál? Ekvádor!